Když Bůh s námi, kdo proti nám?

Už jste si někdy připadali jako Daniel v jámě lvové? Myslím, že snad každý křesťan se tak někdy cítil. Stále častěji se mi svěřují přátelé, že neví, co mají svým nevěřícím kamarádům říct, když se dostanou na téma náboženství. Pro některé je to takřka tenký led. Jak správně mluvit o Bohu a co těmto lidem říct, když začnou nepřátelsky argumentovat. Ale proč se bát? Vždyť když Bůh s námi,tak kdo proti nám? V těchto situacích je nejlepší věc spolupracovat s Duchem svatým a prosit ho o vhodnou myšlenku a slovo...Protože moc slova má velkou sílu.

Vycházím z vlastní zkušenosti, kdy jsem si také připadala jako ,,ovce mezi vlky"...

 Byl krásný podzimní večer a my byli se třídou na našem posledním středoškolském výletě. Bylo to v Praze. Po celodenním programu jsme se všichni sešli v jednom pokoji. Začali jsme vzpomínat na ty příjemné čtyři roky na gymplu a na to, jaká jsme byli dobrá banda. Ovšem později se debata rozproudila úplně jiným směrem. Začali jsme se bavit o náboženství. Nikdy mi nevadilo se s lidmi o náboženství bavit. Já si vyslechla jejich názor a pak jim na to řekla ten svůj. Ovšem tady nás bylo 30 a jen 3 jsme byli věřící. Připadala jsem si jako mezi vlky. Ostré narážky na víru, Boha a učení křesťanské církve se postupně vyostřovaly. V tu chvíli jsem prosila Boha o správnou myšlenku a slovo. Nebrali jsme to jako hádku ale jako argumentaci. Plynuly hodiny a s debatou jsme skončili až v ranních hodinách. Nejvíce mi bylo líto spolužačky, která byla pokřtěná, u sv. příjmání a biřmovaná a do očí mi vpálila,že Buh neexistuje. Nikdy nezapomenu na ten její zahořsklý výraz. Na to, že vše špatné co se ji v životě stalo připsala Bohu.

Představila jsem si,jak se musel cítit Ježíš, když obhajoval víru před rozbouřeným davem lidí. Když jsme skončili s debatou, všichni jsme šli spát. Ovšem já nemohla zamhouřit oko. Při představě, jak lidé nenávidí Boha a odsuzují ho se mi sevželo hrdlo a začala jsem plakat. S mojí spolužačkou Májou jsme se za tyto lidi začaly společne modlit a děkovaly Bohu za pomoc a za ten dar víry, který nám dal...

Myslela jsem si,že po takové ostré debatě už někteří spolužáci s námi nepromuví nebo nás budou považovat za ty ,,fanatické křesťany". Nikomu jsem víru nevnucovala. Víra je ten nejkrásnější poklad, který musí každý objevit sám. Já můžu jen takovým lidem dát správný kompas a mapu, aby ho našli co nejdříve...

Vztah mezi mnou a některými spolužáky se opravdu změnil. Ale kupodivu k lepšímu. Začali nás více respektovat. Chodili k nám pro radu častěji než dříve, nebo se mi svěřili s různými těžkostmi či starostmi. Cítila jsem, že se tu noc něco stalo....

Takže když se člověk dostane do takové lvové jámy, tak je nejlepší důvěřovat Bohu a poprosit ho o pomoc. Neboť když Bůh s námi, kdo proti nám?